Alentejo – nefalšovaná vesnická idylka

Téměř třetinu Portugalska zabírá Alentejo, taková zdejší obilnice. V době, kdy jsme tu byli sice už žádná pšenice nerostla, každopádně široko daleko se tu táhnou pole – to je jasné na první pohled. Ráz krajiny dotváří nekonečné sady olivových stromů a plantáže korkových dubů. Zmíněné tři plodiny jsou pro tenhle kraj nejtypičtější, doplňují je citrusy či vinná réva. V blízkosti oceánu pak člověk neustále projíždí mezi obřími skleníky, mezi nimiž se to hemží kravami a koňmi. Narazili jsme tu dokonce i na africké safari. Tahle část země je v podstatě čistě zemědělská, dost se tu pěstuje i rurální turistika. Co kopec, to historický větrný mlýn či středověký hrad a v pravidelných rozestupech vesnice s nabílenými domky jak podle kopíráku. Prostě vesnická idylka, na kterou na každém rohu dohlíží posedávající chlapíci v bekovkách.

tady chybí galerie krásnejch fotek hradu od Milana…

Cestou z Lisabonu do vnitrozemí jsme projeli přes jižní cíp Costa Caparica, kde kontrast k modrému oceánu tvoří pískovcové skály. Jednu noc strávíme ve Fonte da Telha, nefalšované rybářské vesnici, kde musíme bránit svou večeři před smečkou dorážejících psů. Tady v Portugalsku se potulují všude – bez obojků si tu s ledovým klidem vykračují po cestách. Zastavíme se ještě na pláži Lagoa de Albufeira, která je rájem pro windsurfaře a kitesurfaře – pobřeží tu bičuje stálý vítr a na dohled od oceánu je k dispozici říční laguna. Jak je tu zvykem – koryto řeky znenadání mizí kdesi v písečné duně a voda je tu sladkoslaná. Kempovat se tu ale neodvažujeme, zdejší obyvatelé karavanu s belgickou značkou se na nás moc netváří.

Krásnej den pod pískovci.
Krásnej den pod pískovci.

Zastavíme se zase až na samém jižním cípu poloostrova, kde si připadáme, jak v dětství na zájezdech do Chorvatska. Parque Natural de Arrabida nás překvapí nejen borovicovým “pralesem” a dramatickým skalnatým pobřežím, ale hlavně zátokou jak v Dalmácii. Voda se tu ani nehne a člověk by tu i v desetimetrové hloubce na dně našel desetikorunu – písečné podloží tu totiž zničehonic střídají oblázky. Sousedící Setúbal se svým přístavem a vápenkou idylku trochu narušuje, dlouho se tu ale nezdržíme, další neúspěšný pokus o návštěvu bazénu nás popožene zas o dům dál. Brzy nám dojde, že je to nadlidský úkol, pokud nejste členem nějakého zdejšího klubu. Holt trénink zas až doma.

Cestou do Unescem oceněného města Évora si na vlastní kůži zakusíme, jaké je to spát na hradě. Útočištěm se nám stane Monsaraz, jeden z desítek středověkých hradů, jejichž vznik se často datuje příchodem Maurů do těchto končin. Najdeme si tu psího kamaráda (kdyby se nám vešel do auta, bereme ho s sebou na zbytek výletu) a za úsvitu pochopíme, proč právě tady někdo postavil tohle opevněné město a proč přetrvalo obydlené dodnes. Vidět je tu na desítky kilometrů daleko. Okolní zemědělská krajina se tu potápí v nesčetných meandrech do vod přehrady, která tu zajišťuje jak dostatek vody pro zavlažování, tak výrobu elektrické energie. Iberijský poloostrov je ve srovnání se střední Evropou dost suchým místem – bez podobných “staveb” by tu jen těžko přežili. Nedaleko odsud pak ještě navštívíme naleziště neolitických megalitů Cromeleque Dos Almendres a v doprovodu čápů a dravců si to namíříme na další mainstreamový turistický spot.

Megality. Bez filtru trochu nuda. Musíte mít štěstí na světlo. My přijeli pozdě. Slunce už se schovalo za korek.
Megality. Bez filtru trochu nuda. Musíte mít štěstí na světlo. My přijeli pozdě. Slunce už se schovalo za korek.

Évora je největším městem v okolí, její hradbami obehnané staré středověké město je k prasknutí nacpané skupinkami zahraničních i domácích turistů. Další z míst, která patří ke světovému kulturnímu dědictví nás ale trochu zklame – nebýt zbytků korintského chrámu, který jako by sem vůbec nepatřil a devítikilometrového akvaduktu ze šestnáctého století, do něhož byly postupně dostavěny obytné domy, byla by to trochu zbytečná návštěva. Možná je to jen tím, že jsme už jistorickými památkami na tomhle výletě přesyceni, nebo tím, že jsme Evropané a na podobná města jsem zvyklí. Kdyby alespoň bylo možné se podívat do některého z impozantních kostelů, co tu mají – netušili jsme, že v neděli to bude takový problém.

Ještě poznámka ke korku. Skoro to vypadá, že veškerá světová produkce pochází odtud. Podle wikipedie je to ale jen polovina, dalších 40 procent stromů roste v Maroku, Alžírsku a sousedním Španělsku. Je to celkem dobrý obchodní artikl – roste sám a nepotřebuje přílišnou péči. Dodnes se sklízí ručně a sklizeň z jednoho dospělého stromu vydá na tisíce špuntů.. Přemýšlím nad tím, že bych si tady koupila nějaký větší sádek a k tomu přidala ještě viničku. Nebo by bylo lepší zainvestovat borovicový hospodářský les někde u vody a k tomu rýžové pole?

Martja Written by:

Be First to Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *