Urban exploration a GoPro mínus

Projíždíme venkovem vstříc dalším plážím. Zastavujem na hřbitovech, maj je tu docela pitoreksní, především ty venkovský. Taky je snad u každýho domu na venkově sýpka, stejně jak v kraji Asturias, ale tvarově se liší. Ty zdejší jsou podlouhlý a kamenný, občas z pálený hlíny.

Nová a stará galicijská sýpka
Nová a stará galicijská sýpka

Je tu všude nějaký pravěký naleziště, tak jedem k údajně největšímu evropskýmu dolmenu. Nevim, podle čeho se to určuje, páč Stonehenge je podle mě větší.

Pokračujem po Galicijskym pobřeží blíž a blíž k Portugalsku. Po cestě navštěvujem několik pláží se super zázemím. V eukalyptových lesíkách u parkovišť tu jsou postavený kamenný grily, případně regulérní krby s komínem, doplněný o spoustu stolků a laviček. K tomu hřiště a dostatek parkovacího místa. A funkční plážový sprchy. Palec hore. A kolem samozřejmě lidský hovna a poházený odpadky a hajzlpapíry, klasika.

Večerní le gril magnifique exclusive session a spánek spravedlivých.

Další dny tak nějak pokračujem v tour de pobřeží. Projíždíme venkovem, kde už docela převládá podzim. Na zemi je spoustu mrtvýho listí, stromy hezky zbarvený, ale slunce pořád ještě příjemně hřeje. Kraťasy a tričko nejsou problém. Vzduch zvláštně voní, podzimně, ale tak nějak jinak než u nás. Mísí se tu více vůní. Podzim u oceánu má skvělou atmosféru. Občas uděláme odbočku do hor, kde je podzim trochu napřed a vůně víc podobná tý naší, vnitrozemský, a pak se zase vrátíme na pobřeží, kde převládá vůně prosolenýho vzduchu.

Při jednom sjezdu z kopců zpět na pobřeží montujem GoPro na auto, jako pokaždý, když je před námi nějakej pěknej úsek cesty, ale tentokrát nějak špatně. Za jízdy se nám utrhlo. Následovalo zjištění, že nerozbitná krabička na GoPro neni zas tak nerozbitná. 😀 GoPro nefunkční a poslední video se bohužel neuložilo, škoda, ten polet přes kapotu by na videu vypadal docela akčně. Do toho se zatáhlo a začalo pořádně foukat a poprchávat. Když se daří, tak se daří.

Takhle krásný boží světlo nám svítilo, když jsme rozsekali GoPro.
Takhle krásný boží světlo nám svítilo, když jsme rozsekali GoPro.

Do městečka Oia sjíždíme z hlavní silnice jen tak na kukačku, přivítají nás hodně úzký uličky a nepoměrně velikej kostel na tak malý městečko. A když říkám úzký uličky, myslím tím ÚZKÝ. Při průjezdu jsem vedle bočních zrcátek měl na každý straně pár centimetrů.

kostel v Oia
kostel v Oia

Taky je na Španělsku docela zábavná ta jejich záliba ve srandovním umístěním fotbalových hřišť a stadionů. Stavět prvotřídně upravený a osvětlený fotbalový hřiště uprostřed lesů nebo na okrajích největších zapadákovů je tady zjevně naprosto normální.

Poslední zastávka na španělskym území Pyrenejskýho poloostrova byla pobřežní dělostřelecká baterie na pobřeží Cabo de Silleiro, na kterou jsme natefili uplnou náhodou a byl to totální highlight týdne. Zastavili jsme se tam v malym klášteře na pobřeží. Nic extra. Na odjezdu jsme si v protějším vzdálenym kamenitym svahu všimli něčeho, co vypadalo jako hrstka docela velikých děl roztroušených po celym kopci. Kousek vedle ukázkovýho červenobíle pruhovanýho majáku. Ty majáky jsou skvělý stavby, nejde je nemilovat. Často stojí na nějakym totálně erodovanym útesu, bijou do nich vlny a s nima to nic nedělá, zřejmě je chrání ten obří magickej rotující krystal co mají nahoře. Musim si vygooglit jak to funguje.
IMG_0891

Každopádně ty dělostřelecká batere – výbornej tip pro urban explorery. Na vrcholku kopce stojí ruina pozorovatelny a pod ní několik dalších stejně pobořených budov. Dolu vede zvědavci vyšlapaná pěšinka, která míjí několik děl. Jsou zapečetěný betonem a hlavně mají taky zavařený. Ale to hlavní je ona pozorovatelna, v jejím přízemí je nízkej otvor ve zdi, kterym když se ček protáhne, objeví ocelovej žebřík vedoucí kamsi do hlubin kopce.

IMG_0900

Vrátili jsme se do auta pro čelovky, žebříkem jde slézt o několik pater níže a ček se ocitne v úzkých dlouhých chodbách, v jejichž podlaze je úzkokolejná dráha po celý dýlce. Nejspíš k dopravě munice a dalšího materiálu přímo do dělostřeleckých bunkrů. Po několika stech metrech spletí chodeb a místností ček v naprostý tmě dojde k příkrýmu schodišti vedoucímu dál do hlubin, po kterym Vladimír jde dolu, jde hloub, furt sám. Polovinu šířky úzkýho tunelu tvoří schodiště a druhou koleje. Věděli jsme, že tam někde na konci musí být dělo. A taky že jo, chodba se rozšíří a ček stojí v temný půlkruhový betonový kobce, do jejíž středu trčí zadní strana pobřežního děla. Odbočkama s dalšími schodišti jde postupně pod povrchem dojít ke všem dělům vykukujících ze svahu. Stačí jen následovat koleje. Jedním únikovým východem se dá vyjít zpět na povrch právě k rozbořeným budovám pod pozorovatelnou. Fakt skvělý místo. A ještě skvělejší na tom je, že vstup do tunelů neni nijak zabezpečenej.

IMG_0924

Mám z celýho toho průchodu video (screen v úvodce), stejně tak z průjezdu mětečka Oia, ale uploadovat to na zdejších internetch je nereál.

Na povrchu už je několik aut lidí, který taky přilákaly hlavně děl, všichni ale udělaj jen pár selfíček u rozpadlýho baráku, nasednou a zas odjedou. Možnost prozkoumat podzemí týhle pevnosti zrejmě neni obecně známá a nikde v průvodcích se neuvádí. Je to takovej easter egg pro lidi, který jsou ochotný jít vždycky o kousek dál a vidět o kousek víc než ostatní. (cítíte to elitářství?) 🙂

Následuje už jen přesun k řece Minho, která tvoří hranici mezi Španělskem a Portugalskem. Po měsíci jsme tak konečně dorazili k Portugalsku na dohled.

Plumm Written by:

zemědělec

Be First to Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *